MÁVAJÍ
Pověz, příteli, kde smutek nejvíc doráží?
V halách nočních letišť, nebo ranních nádraží?
Kdopak ví, kam spěchají.
Kam si všechny smutky lidé schovají.
Stejně doma nebyl nikdo nikdy prorokem.
Bylo to tak vždycky. Stejně dnes, jak před rokem.
A potom přijde chvíle, dlouhá tak akorát,
kdy uvidí své milé z výšky někde dole stát.
Mávají, mávají. Jedni přilétají, druzí vzlétají.
Se zakloněnou hlavou tam hledí do oblak.
A to jen děti mávaj‘ si jen tak.
Jeden jede vlakem, druhý z mola odráží.
Všichni musí někam pryč, že to až zaráží.
Kdopak ví, kam spěchají.
Zdali štěstí, či klid v duši, hledají.
Možná musí za prací, snad bídu zaženou.
Jiní svůj kraj hledají. Svobodu kýženou.
A jsou ti, kteří prchaj‘, aby zachránil je svět.
Ač nikdo z nich nic špatného nikomu neproved‘.
Mávají, mávají. Než je stavení či dálka schovají.
Oči trochu plavou, jak vlhko mlží zrak.
A to jen děti mávaj‘ si jen tak.
Oči trochu plavou, jak vlhko mlží zrak.
A to jen děti mávaj‘ si jen tak.
