在手机上保存，获得更好体验
AŤ MÁ KAŽDEJ, CO MÁ
Nad městečkem u lomečku stával starej srub.
Tam sedávali místní ušlí cestou domů z hub.
A dívali se na chalupy dolů do kraje
a podle střech jmenovali, koho která je.
A taky si říkali, kde se kdo narodil,
kdo za kterou chodil a kdo s prázdnou pochodil.
Vždyť není to tak dávno, co tu rostlo obilí,
a tam, co je ten komín, tam na rande chodili.
Ať má každej, co má, když kouká do kraje,
ví, že je tady doma, že tady doma je.
Že je to pěknej plácek, místo, kde žije rád.
A čím je hezčí, tím víc že se o něj musí bát.
No a také říkali, kteří co dostali,
a komu kvůli tomu zase všechno sebrali.
Jak ze starýho Novýho byl přes noc nepřítel
a musel pryč i s rodinou, jak řek’ pan velitel.
Ať má každej, co má, když kouká do kraje,
ví, že je tady doma, že tady doma je.
Že je to pěknej plácek, místo, kde žije rád.
A čím je hezčí, tím víc že se o něj musí bát.
Uteklo čtvrt století a zas to tady je.
Už by se další dělili, ba i o fuchsije.
Nic neumí, nic nedělaj’, ale všechno musí mít
a s těmi, co se nadřeli, se touží rozdělit.
