DO SVĚTA HONEM
Pořád se vidím, jak z krátkejch katí
mi dvě hůlky koukají a moji zlatí
zpívají doma u starého stolu.
A srkají pivo. A smějou se spolu.
Zpívají doma u starého stolu
a z rádia Sputnik pípá jim dolů.
Už děda mi říkal „Kam by jsi spěchal?“
A já ho tam s bábou za sebou nechal.
A s tátou a s mámou, s bráchou, jakbysmet.
Jak umí to kluci, když chtěj‘ všechno hned.
S tátou a s mámou, s bráchou, jakbysmet.
Já šel rovou za nosem, slíznout svůj med.
Tak do světa honem, kde něco se děje.
Kde není ta nuda a slunko víc hřeje.
Kde od pasu velikým koltem se sřílí
a pravda a lež jsou krásně černobílý.
A tak jsem si naběhl, usměj se světe.
Vždyť každýho naivu ta touha splete.
Všude je lidí, co neumí žít,
a domov je pro ně jen auto a byt.
Všude je lidí, co neumí žít,
a chybí jim úsměv a láska a klid.
Tak do světa honem, kde něco se děje.
Kde není ta nuda a slunko víc hřeje.
Kde od pasu velikým koltem se sřílí
a pravda a lež jsou krásně černobílý.
A bylo to tady a znovu a zase.
Ti páni a dámy, co lámou se v pase.
Na zlatý tele moc rádi věří
a sobě si jinak, než ostatním měří.
A zlatýmu teleti rádi se svěří
a lžou, pak to tisknou a pak tomu věří.
Jeden se stydí a bezděčně cítí,
že je to ubohoučký živobytí.
A tak hledá lidi, co za svým si stojí,
co pomalu žijou a úsměv je pojí.
A tak hledám lidi, co za svým si stojí,
ty, co se jen o čest a svědomí bojí.
