CHLAST
V ledničce koraj‘ zbytky Vánoc.
A den se klube nesměle.
Je za náma to, co měla bejt má i tvá noc.
A měla skončit vesele.
Tam, kde se chlastem lásky škrobí,
má kocovina děsnou moc.
A ať se kdo chce, kde chce, chechtá nebo zlobí,
tak je to vždycky o nemoc.
Že duše trápí se a chátrá,
když city nejsou skutečné,
je jasný všem, co už maj‘ dávno v háji játra.
A dál se tváří statečně.
Že se pak úsměv šklebem stává,
ví každej, kdo včas pochopí.
Jak smutný je to, co se prodává jak sláva.
Co dívčí slzy pokropí.
Kde loužičky se stávaj‘ louží,
chlastu, co smutky utápí,
Z těch těžko tahá se ten, kdo utonout touží.
Sám sebe k smrti utrápí.
Po ránu kolem sebe šmátrá
a marně hledá pevnej bod.
Většinou skončí tam, kde bydlí vztek a chátra.
Nositel okopanejch bot.
Že duše trápí se a chátrá,
když city nejsou skutečné,
je jasný všem, co už maj‘ dávno v háji játra.
A dál se tváří statečně.
Že se pak úsměv šklebem stává,
ví každej, kdo včas pochopí.
Jak smutný je to, co se prodává jak sláva.
Co dívčí slzy pokropí.
Tam, kde se chlastem lásky škrobí,
má kocovina děsnou moc.
A ať se kdo chce, kde chce, chechtá nebo zlobí,
skončí na dně, kdo chlastá moc.
